Hořko-sladký závodní den
Neděle byla zvláštním dnem. Tolik jsme se na ni těšili a tolik vše bylo jinak než bychom si přáli. Vlezlé počasí bylo nakonec tím nejmenším. Gold Rabbit Trophy pro nás měla být prvním coursingovým závodem. Tedy pro Cilliánka, který má svou dostihovou licenci teprve od konce minulé sezóny. To Baldesska, která na závod přijela až z dalekého Švýcarska, to je jiná kabrňačka. Za sebou má několik úspěšných závodů jak na dráze tak na louce a zde byla jednou z favoritek, alespoň tedy pro nás. :)
Na dostihovém závodišti v Pardubicích jsme se sešli chvíli po sedmé hodině ranní a my začátečníci jsme zvědavě vyhlíželi, co se bude dít, kdy celý závod začne a kdo s kým poběží.
Chrtíci na coursingu běhají v párech a partneři jsou voleny losem. Netrvalo dlouho a pořadatelé vyvěsili seznam závodníků. Baldesska měla běžet v pátém běhu spolu s Alessií Corallo Blue. Bonifatius, který svou licenci ještě ani nevyzkoušel, neboť ji nabyl týden před závodem, měl běžet s německým psem a Cilliánek s Juliem Cesarem z chovatelské stanice Můj andílek.
Pátý běh byl zanedlouho a tak se šla Isabelle s Baldesskou rozvičit. Chodily, běhaly, poskakovaly, masírovaly,... Zkrátka vše co se v zázemí zkušené závodnice sluší a patří. A šlo se na start. Já, napnutá jak kšandy, jsem rychle přispěchala s foťákem a kamerou a těšila jsem se, že konečně uvidím naši Baldessine při její nejoblíbenější činnosti. Doposud jsem se z její vášně mohla těšit jenom z fotek, kde svým nezaměnitelným pohledem návnadu vždy doslova propichuje. Spolu s Alessií předvedly nádherný start. Nadšení však brzy vystřídala panika. Po pár zatáčkách se návnada zastavila, jedna z fenek spadla a zůstala ležet. Z pole byla vidět jen jedna, do vzduchu vztyčená noha, která se nehýbala. Přes všechnu tu techniku mi chvilku trvalo, než mi došlo, že jde právě o naši Baldessku. A pak to vše bylo hrozně rychlé. Vše se ve mě sevřelo. Se strachem a hrůzou běžím za Isabelle, která k ležící Baldessce dobíhá o něco dříve, stejně jako několik pořadatelů. Děsím se, co mě vprostřed pole čeká. Slyším zoufalé volání o veterináře. Přiběhnu k hloučku lidí sklánějících se k drobnému vyděšenému chrtíkovi, který tam ležel jak beránek v jesličkách. Samotný fakt, že je při vědomí mě zpočátku příliš neuklidnil. "What happened?!" ptám se nalomeným hlasem. Chvilku jsme Baldessku prohlíželi, ale díky Bohu!!!, zdálo se, že nikde nic zlomeného, naraženého, dokonce ani sedřeného! Isabelle ji pomalu zvedla ze země a třímajíc ji v náručí jsme čekali na přivolaného veterináře. Já Isabelle pevně objímala a ujišťovala ji, že je všechno dobrý a že se nic nestalo. Ve skutečnosti jsem ale měla co dělat, abych se tam nesložila. Pán, který návnadu natahoval je na čtyřkolce odvezl do zázemí veterinární služby a já rozdýchávala vše, co se právě odehrálo.
Závod pro ni ten den skončil. Stejně jako pro Bonifatia, kterého se otřesená Isabelle na start postavit neodvážila. A smutek z nevydařeného závodu, na který sem ze Švýcarska jeli přes půl Evropy, střídala obrovská úleva, že se nestalo nic horšího a že je Baldessine celá.
Pořád tu byl ještě Cillián. Z předchozího zážitku jsme byli ještě otřesení, když byl na řadě běh číslo 21, Cilliánkova velká premiéra. Emoce s námi cloumaly při pomyšlení na všechna možná úskalí, kterým jsme před necelou hodinou čelili tváří v tvář. Věděli jsme, že teď Cilliana, který je na coursingu jako doma, potřebujeme víc než kdy jindy. Potřebujeme aby to dal, tak jak on to umí. A aby nám do směsice emocí přimíchal trochu té jistoty a zklidnil náladu v týmu. Této úlohy se Cilli zhostil s naprostou samozřejmostí. První běh ve svém prvním závodě zaběhl nádherně a vysloužil si za něj 181 bodů mezi sprintery, čímž byl po prvním kole třetí ze 12 zúčastněných. Druhé běhy se běhaly odpoledne. Trať byla o něco kratší a v opačném směru. Cilli neváhal ani tam a z našeho laického pohledu bylo jeho vystoupení naprosto perfektní. Byli jsme šťastní především za to, že si Cilliánek krásně zaběhal a doběhl bez zranění a trpělivě jsme vyčkávali na výsledky. Isabelle s Marion se z dopoledního šoku trochu vzpamatovaly a rozhodly se počkat s námi až do konce. Isabelle byla z Cilliho výkonu upřímně překvapená a její, o něco zkušenější oko, předpovídalo dobré umístění. Cilliánek byl nakonec šestý ze dvanácti sprinterů, což je na první závod zajisté víc, než bychom si mohli přát. Šesté místo je první pozice na bednách a tak si Cilli mohl vychutnat svou jedlou medaili ve tvaru tlapky. Jako úplný nováček byl jen o tři body za vítězem, což nás neuvěřitelně potěšilo a a namotivovalo na další závody.
Holky ze Švýcarska se z hrůzného zážitku oklepaly a už druhý den byly, jak ony to umí, pozitivně naladěné a nakloněné další návštěvě s objednávkou veselejšího příběhu :) A já jsem ráda, že na Českou republiku a závody zde konané úplně nezanevřely. Při loučení s Baldessinkou jsem ji česky domluvila, ať na sebe dává pozor a několikrát ji zopakovala že ji máme moc rádi.
Co se týče samotné nehody. Jako nejpravděpodobnější příčina se nám jevily kladky, které jsou u nás umístěné v zemi. Ve Švýcarsku je návnada na coursingu tažená přes systém kladek zavěšených několik metrů nad zemí a na trati tedy nepůsobí žádnou hrozbu. Je tedy možné, že Baldess byla tak rychlá, že ji návnada vynesla právě až na kladku a vzhledem k tomu, že není zvyklá si na ně dávat pozor ji to zřejmě překvapilo. Dost možná se o ni i uhodila a na chvíli ztratila vědomí. Ale vše naštěstí dobře dopadlo. Na místo činu jsme se na další den dokonce ještě vrátili a statečná odpočatá Baldesska nás táhla tam, kde naposledy "zajíce" viděla, doufaje, že teď už ho konečně uloví. :)
Nerada bych aby tato zkušenost odradila nějakého čtenáře, majitele chrtíka, od běhání. Úrazy se stávají a stejně jako na louce se může cokoliv přihodit na procházce nebo na dvorku. Naopak, chrtíci jsou ztřeštěné energické povahy a není na škodu jim trochu té energie tímto, jim velice přirozeným, způsobem trošku odčerpat. Pohyb tohoto typu je navíc důležitý pro správný vývoj kostí, svalů a šlach a je tak zároveň jednou z prevencí zlomenin, které jsou u chrtíků bohužel velmi časté. Byl to však pro nás důležitý moment, díky kterému jsme si uvědomili, jak moc zodpovídáme za to, zda ty naše lovce na danou trať pustíme nebo ne a získali jsme potřebný respekt k tomuto sportu jako takovému.