Speciální výstava chrtů Pezinok /SK

V listopadu do čeho píchnouti nebylo a tak se tak stalo, že z dlouhého nic nedělání se banditům lýtek zapalovati začalo. A tak jsme k počítadlu zasedli a vymýšleli, kam bychom se do toho světa vydali. Tedy přesněji řečeno, já jsem vymýšlela. A nebyla bych to já, kdybych opět nepřišla s nějakým extrémem.

To Vám bylo tak. Slovenský Klub chovatelov chrtov vyhlásil svou tradiční podzimní klubovou výstavu. A aby Archibaldek doma neseděl, rozhodla jsem se ho na výlet vyvézti a faldíky mu provětrati. Zároveň se mi po Trudince zastesklo a vidět se mi ji zachtělo a protože je to z Vídně, kde přebývá, do Slovenského Pezinku co by kamenem dohodil, zlákala jsem Ruperta, našeho zahraničního pána majitele, aby na výstavu zavítal.

Původně jsem myslela, že se nějaký ten pomocník naskytne a tak mi nic nebránilo přihlásit kromě Trudinky a Arčího také moje dvě milované holky Antoinettku s Bernadettkou. Když už, tak už, ne? :D

Co se ale nestalo, společnost se nekonala, ze čtyř rukou byly najednou jen dvě a ze tří psů najednou čtyři! To když do našich končin doneslo se, že mladý pán Edalhaes hlídati se nemá kde. Zde opět skvěle zafungovalo ono mé já, které adrenalinu nemá nikdy dosytosti. A při představě, jak kouzelné bude to, když sourozenci z vrhu E po několika měsících opět shledají se, přestala jsem s výčtem negativ onoho bláznivého nápadu a k hlídání se uvolila.

A tak se jelo. Já, Edásek, coby zkušený navigátor, spokojeně v psí autosedačce na sedadle spolujezdce spočívajíce, zamilovanými pohledy mě častujíce. V kufru holky loži pro princezny sdílejíce...no a aby ani zadní sedadla nezela prázdnotou, cestou jsme se ještě v Olomouci zastavili, abychom pána Archibalda od matky Petry odebrali a na výlet ho přibrali.

Cesta probíhala naprosto hladce, Edík náramně překvapil! Leč autem běžně necestujíce a energie za dva majíce (že ho pouhým okem těžké zahlédnouti je), byl naprosto ukázněný a celou dobu odpočíval vedle mě a tvářil se při tom nesmírně důležitě. Přeci to byl on, kdo vyfasoval to nejčestnější místo. O druhé části kočáru, osídleného zkušenými cestovateli ani slyšeti nebylo a tak se nám krásně jelo až k hotelu Vila Sipeky, kde jsme měli zarezervovaný útulný dvojlůžkový pokoj.

Asi byste se mohli ptát, co říkali majitelé rodinného penzionu, když nás ve dveřích zřeli. To nám však tajemstvím zůstalo, neboť jsme nakráčeli, jakoby se nechumelilo a, oční kontakt příliš nevyhledávajíce, co nejrychleji do pokoje pospíchali jsme. Samozřejmě s patřičným zvukovým doprovodem více než šedesáti drápků tančících po plovoucí podlaze, a mým občasným zaškobrtnutím přes splétající se vodítka, doprovázeným hlasitým pádem zavazadel, nešťastně se zmítajících na mých ramenou . Zcela jistě ale nikdo nečekal, že hlav na onom dvojlůžku spočine místo dvou nakonec pět.

Celou bandu se mi jinak, po dobu výletu, k mému překvapení, dařilo poměrně úspěšně kočírovat a koordinovat, což mě naplňovalo euforií. Nejeden člověk mě totiž od mého plánu před cestou zrazovati snažil se, dokonce k bláznům přirovnávali mě!

Tím spíš jsem měla neuvěřitelnou radost z každé splněné výzvy, od sundávání a nandavání obojků a vodítek, přes venčení, až po rozdávání misek s jídlem, které nemělo daleko od chodu závodní jídelny. S trochou času a TRPĚLIVOSTI šlo vše jak na drátkách, dokonce ani chlapci o děvčata nepoprali se a já si jako správná táborová vedoucí užívala, jak jsou děti spokojené účastníce se nějakého dění s psími kamarády. A že jsme byli z toho shonu unavení, jako batolata brzy usnuli jsme. Druhý den nás čekala výstava.

...a Rupert! Byl na místě dříve než my a zabral jednu z několika kožených sedaček, poskládaných na kraji haly, který poskytla skvělé bandití zázemí (sedačka:). A pak to začalo. S Rupertem jsme průběžně trénovali, vyprávěli, venčili, krmili, pili kafe, fotili a skákali kolem našich čtyřnohých "dětí". Rupert se ukázal být naprosto skvělým výstavním parťákem, který ač byl na výstavě prvně v životě, naprosto přesně věděl kdy přiskočit, kdy podržet, kde počkat, kdy vyfotit, co přinést a tak podobně. Co si budeme povídat, bez něj by to bylo čiré utrpení. I když musím říct, že i ostatní chovatelé nám ochotně pomohli, když bylo potřeba. Za což jim dlužím velké díky (Žanet, Katka, Lenka vědí..:). Chrtíků se zase tolik neúčastnilo a tak se třídy střídaly poměrně rychle a pro nás to byl asi na hodinku učiněný závod s časem. Měla jsem vystavit čtyři psy a tak jsme si je přehazovali jednoho po druhém jak na běžícím pásu.

První nastoupil Archibaldek, který vyhrál třídu vítězů a stal se Vítězem speciální výstavy 2018. Následovaly dámy - Trudinka na své poprvé schytala nejpočetnější třídu - ve třídě dorostu tam bylo snad osm mladých fenek. I když jsme před začátkem výstavy trénovaly a zkoušely si to, samozřejmě chudák nemohla absolutně tušit, co po ní chci. Jednak mluví německy :D a pak..v životě to prostě nedělala. I tak jsme ale asi za půlhodinku tréninku zvládly výstavní základy a já se především snažila aby ji to bavilo a aby si to svoje první vystoupení v životě užila. Ani to, že byl pan rozhodčí ze stejného kraje jako ona (Heinz Anschober z Rakouska) nepomohlo a tak jsme v silné konkurenci ten den neuspěli ani přes mé snaživé výkřiky "Bleib" a "Gut" s všemi typy přízvuku a kruh opouštěli na posledních příčkách . Ale myslím... a doufám, že jsme ji z výstavního snažení neodradili. Posudek měla vskutku pěkný a my se radovali především z její přítomnosti :) POZNALA MĚ!! <3

Náš král Puclimán - Bernadettka, nezklamala a dohopsala si pro známku Velmi Dobrá 2, nemohli jsme si ten den stěžovat, neboť pan rozhodčí křehčí typy v lásce měl. :D A co si budem,... Puclínek, paničce se podobajíc nejvíce, je kousek vskutku pořádný.. Antoinettka se ve třídě vítězů předvedla po dlouhé době a tak už to asi trošku pozapomněla. Bylo to možná i tím, že neměla čas se aklimatizovat a šla na věc rovnou z vyhřátého pelechu. Hned u vchodu jsem si nemohla nevšimnout, jak ji zelený koberec imitující trávu, překvapil a její princeznovské tlapky ho snesly jen s velkým znechucením. Její černý ksichtík mě nezapomněl vyčítavými výrazy častovati,i tak si to ale doběhla na krásné druhé místo s výsledkem Výborná 2, Res. CAC.

Edíka jsme také v kruhu potrénovali, když už byl na výstavu vyvezen, a že mu to šlo! Když se nevrtí, jeto krásný a vznešený elegán! Bohužel musím říct, že jeho mužství nebylo přírodou dokonáno tak, jak bychom si přáli, a tak se Edíka výstavy nikdy týkat nebudou. I to se ale v chovatelství stává.

Čekala nás druhá noc na hotelu, kde jsme odpadli řekněme bez časové prodlevy a po raním generální úklidu pak také cesta k domovu.

Náročností by se tomuto víkendu jen málokterý vyrovnal, ale stálo to za to. Všichni účastníci zájezdu mi celou dobu dělali neuvěřitelnou radost, protože byli tak šikovní! Hyperaktivní Eda byl schopný ležet, Archibaldek, který mívá problémy s usnutím, když jsou poblíž holky a jiné radosti, dokonce spal. Při chůzi na vodítkách jsme vypadali jako menší vojsko, když se střídavě ozývaly mé hlasité pokyny "Doleva!" "Taaaak je to správně!" "Na kraj!" "Vy jste ale šikovnííí!" a všichni čtyři šlapali jak hodinky :) Neuvěřitelný zážitek!

No a Rupert...na toho nesmím zapomenout, neboť setkání nemělo absolutně žádnou chybu. A já jsem mu za veškerou pomoc dodnes nesmírně vděčná!

Pokud jste to vydrželi až sem, děkujeme za přečtení :)