DONAUESCHINGEN 1. - 2. 8. 2015

Chrtí festvial každoročně konaný v Německém Donaueschingenu, je sice velice vyhlášený a považovaný za prestižní, ale pověst má i takovou, že ne vždy je posuzováno podle kvalit psa. Představa víkendu stráveného v obklopení nádherných chrtů na pěkném místě, dvojího posouzení od zahraničních rozhodčích a spousta neznámých chrtíků, to vše v kombinaci s poměrně levnými přihláškami nás nakonec přesvědčilo a my se rozhodli, že to pojedeme prozkoumat a vyzkoušet na vlastní kůži. Do Německého Donaueschingenu, vzdáleného 600 km od Prahy, jsme se vydali již v pátek ráno, protože cesta měla trvat i s přestávkami asi 8 hodin a jelikož jsme se rozhodli vyřešit náš dvoudenní pobyt nocováním ve stanu, potřebovali jsme být na místě ideálně ještě za světla. Cesta proběhla naprosto bez problémů. Antoinettka měla přepravku sama pro sebe a Harantovic kluci (Leošek a Ikárek) se dělili o jednu větší. Jejich spací polohy a občasné vzájemné žužlání oušek, však nasvědčovalo tomu, že jim to tak naprosto vyhovovalo. Po několika hodinách jsme konečně dorazili na místo - do areálu místního Polo klubu. Prvním bodem programu bylo postavit stany. Nutno říci, že ani jeden z nás tuto činnost obvykle neprovozuje a tak jsme se tohoto úkolu poněkud obávali. Následující hodinu jsme také byli zdrojem zábavy pro nudící se „karavanáře”, kteří své ubytování mají vyřešené zaparkováním a elegantním roztažením pergoly nade dveřmi přívěsu. Po hodině pobíhání, zápolení s dlouhými tyčemi a kotvícími háky, otáčení téměř postaveného stanu třikrát dokola, jelikož bylo napoprvé špatně odhadnuto místo vstupu, jsme konečně dobojovali. Stany jsme si vhozením věcí útulně obydleli a mohli se jít konečně porozhlédnout po okolí. Celý areál byl naprosto kouzelný - jezdecký styl, bílé ohrady, bezchybně střižené živé ploty a upravené prašné cesty lemované kamením, stodoly a stáje, to vše působilo jak z jiného světa, z dob, kdy se pola účastnili dámy v kloboucích a slušivých šatech a svými podpatky ušlapávaly zničený trávník (ti bystřejší poznali, že se jedná o popis scény z Pretty Woman :) ) Když jsme se konečně dostali i k výstavním kruhům, mohli jsme obdivovat znovu, neboť travnatá plocha byla perfektně upravená, kruhy prostorné a skvěle připravená byla i místa na výstavní stany. Jen zastřešení pro případ deště tu chybělo. Ale je léto, tak přeci pršet nebude. Po úspěšné registraci jsme se vrátili na naše stanoviště a v očích ostřílených kempařů jsme se pokusili napravit si reputaci roztažením našeho profi kempingového vybavení v podobě rozkládacího stolku a plátěných židliček a pak také několika desítek pečlivě nabalených krabiček s jídlem (připravovaných rukou paní Harantové), které nám mohl leckdo závidět. Antoinettka byla ze všeho docela vyjevená, poprvé byla na takovém výletě sama, bez Juditky (naše druhá fenka) a poprvé jí také čekalo spaní ve stanu. Sama jsem byla zvědavá jak celý víkend zvládneme a jestli ta moje carevna, zvyklá na pohodlí čtyřhvězdičkových hotelů, nebude skromným způsobem ubytování opovrhovat. Večer jsme si však obě zalezly do jednoho spacáku a byly jsme rádi, že se máme, neboť k ránu začalo pěkně přituhovat. To ale nebylo nic proti tomu, co nás čekalo druhý den. Probudili jsme se totiž s deštěm bubnujícím na střechy našich stanů a co hůř, předpověď počasí nevěstila žádnou změnu k lepšímu. Přes nechuť nás i našich psů jsme se v bundách s kapucemi vydali do umýváren a naše čtyřnohé společníky jsme cestou museli pomalu přemlouvat k vykonání potřeby. Po snídani jsme se přesunuli na naše stanoviště v blízkosti výstavní plochy, které jsme, díky bohu, vybudovali již předchozí den. Pohodlně jsme se usadili a sledovali dění v kruhu, ale přes všechny dostupné vrstvy oblečení a přikrývek, se pocit tepla příliš nedostavoval. A to před námi mělo být posouzeno ještě více než osmdesát whippetů. Posilněni teplým čajem za 4 eura jsme se snažili přečkat tyto nemilosrdné podmínky, ty slabší z nás již začínalo bolet v krku. Byli jsme zvědaví na francouzskou rozhodčí Jackie Bourdin, která už dokončovala poslední početnou třídu před chrtíky, když pomalu přestávalo pršet. Zde to ale vezmu zkrátka, neboť hned od první třídy se celé její posuzování odvíjelo podle toho, zda byl ve třídě pes Ital nebo ne. A sice, jakmile tam byl, mohli jste po krátkém předvedení slyšet vítězoslavné burácení příznivců početně obsazené stáje Raggi di Luna fúzované se stájí del Barone Rampante. Co na to říct, do kruhu jsme šli naštvaní s předem známým umístěním. A když si BOB odnášela světová vítězka Lady Godiva dei Raggi di Luna, která, musím podotknout, opravdu krásná je, tak už jsme znechuceně soukali provlhlé židle do futrálů a odcházeli k našim stanům. První výstavní den za moc nestál. K večeru se ale počasí umoudřilo a tak jsme mohli alespoň posedět s našimi známými chovateli azawaků, kteří měli zážitek podobný, a popít trochu vína z plastového nádobí. Až později ten večer jsme zjistili, že se v hlavním kruhu odehrává spousta zajímavých soutěží, po chvíli sledování mě ale Antoinettka s prosebným výrazem tahala za kalhoty, ať už jdeme někam do tepla a tak jsme šly opět zalehnout na naše královské lože. Asi není nic lepšího, než když ráno po promáčeném dni, na třetí pokus (protože se zalepenýma očima vždycky zatáhnete za špatný, což vám dojde až ve chvíli kdy se snažíte proskočit síťkou) rozepnete zip od stanu, vystrčíte hlavu ven a když se Vám podaří odhrnout z očí zelektrizované vlasy bránící výhledu, zjistíte, že je nad vámi čistá obloha a sluníčko se začíná rozcvičovat na celodenní šichtu. Bez opalovacího krému a sporého oblečení bychom čekání na posuzování chrtíků, zařazené opět až na konec výstavního dne, asi nevydrželi. Posuzování paní Barbary Ruth Smith (USA) se však, přes její přísný výraz, zdálo být rozumné a bylo vidět, že si na svém rozhodnutí dává opravdu záležet. Měli jsme také velké štěstí, že na nás připadl kruh sponzorovaný firmou Platinum a tak každý dostal alespoň vzorky krmiv a první místa všech tříd si odnášela dokonce velký pytel granulí. Antoinettka se měla ve třídě vítězů opět utkat s fenkami Italské „značky” , tentokrát ale bez většího přemýšlení putoval titul VDH právě nám. Kamarád Leos Feritte Bugsy si ve své třídě vedl stejně a tak nezbývalo než sbalit naše stanové městečko a vyrazit na cestu k domovu. Podtrženo, sečteno: víkend strávený v krásném prostředí byl obrovským zážitkem plným nových zkušeností. To, že takovýhle způsob nocování pro nás ale příliš není, jsme zjistili hned první večer, kdy jsme se znavení po cestě odmítali jít v nepříjemné zimě sprchovat do téměř kilometr vzdálených umýváren, a odložili jsme to na druhý den ráno, kdy ale pro změnu pršelo. Potvrdilo se to i když jsme, za ukrutného rámusení deště o střechu stanu, ve třech seděli na studené podlaze (plachtě) předsíňky většího stanu a žmoulali gumové rohlíky s paštikou. A pak taky když jsme druhý den neměli co na sebe, neboť vše bylo promočené. S mou fenkou jsme ale měly čas jen pro sebe a byly jsme odkázané jedna na druhou a tak to ještě posílilo náš, už tak dost pevný ,vztah (což v praxi vypadá tak, že teď už si nedojdu v klidu ani na toaletu). No a setkání s přáteli je pak tím, co dělá tyto šílené akce smysluplnými a nezapomenutelnými. Že by za rok zas?

ZG