WINTERSHOW NITRA

Zase jednou uběhl víkend, který jsme strávili mimo domov. Tentokrát jsme se již podruhé vydali na Slovensko. Měli jsme před sebou sice o něco více kilometrů než při návštěvě Bratislavy, cesta ale příjemně utíkala a nakonec jsme se přeci jen ocitli v Nitře, kde nás již s lahví šampaňského vítal personál hotelu Best Western Capital.

Už při prvním večerním venčení jsem tušila potenciál tohoto krásného města, bydleli jsme totiž přímo v historickém centru, hned vedle kostela sv. Michala. Na chodníkách se válely zbytky sněhu a staré budovy a pěší zóna zůstaly doposud vánočně nazdobeny. Centrum mělo opravdu výjimečnou atmosféru a použité světelné dekorace neměly chybu.

Hotel, který shodou okolností sám organizátor výstavy doporučuje, bych však jako stvořený pro pobyt se psem nenazvala. Přála bych vám vidět jsme se s přepravkou plnou vrtících se psů proplétali úzkými "hradními" chodbičkami a následně vystupovali po úzkých točených schodech o dvě patra výše než byla "konečná" výtahu, směrem k pokoji umístěném na opačném křídle budovy. A když jsme se konečně se všemi zavazadly do pokoje s číslem 342 probojovali, ze starožitného stolku na nás útočil výhružný dopis sdělující, že veškerou škodu způsobenou našimi pejsky budou řešit finanční sankcí a že naše miláčky nemáme nechat spát v posteli (podotýkám, že za psa zde požadovali poplatek 15euro/noc). Byla jsem proto poměrně nervózní z koberce, který pokrýval každý centimetr našeho pokoje a tak jsem tu dlouhatánskou cestu hotelovými chodbami, která nás dělila od východu a přilehlého parčíku vhodnému k venčení, pro jistotu absolvovala každé dvě hodiny (myslím, že jsem tak spálila nemalé množství kalorií).

Nicméně byl hotel velmi příjemně zařízený, nabízel welness, velice dobře zde vařili a pokoj byl velký tak akorát aby se tam mohli bez omezení prohánět dva chrtíci.

Druhý den ráno jsme se vydali na výstaviště nacházející se ve velice příjemné vzdálenosti od hotelu (cesta zabrala celé tři minuty). Uposlechli jsme radu organizátora, který již předem všechny účastníky nabádal, že nemusí jezdit na výstavu příliš brzy, neboť je k dispozici časový rozpis, a na výstaviště jsme tedy příliš nespěchali. Časový plán však v našem případě úplně nevyšel a tak jsme na řadu přišli se zhruba dvou a půl hodinovým zpožděním. Já osobně si výstavní prostředí užívám a příliš jsem si nestěžovala, ale co si budeme povídat, můj 14ti letý bratr, který dostal asistenci na výstavě rozkazem, trpěl. :D

Díky tomuto zpoždění se však ještě před naším nástupem k posouzení většina ostatních kruhů vyprázdnila a tak jsme se mohli bez problémů rozcvičit.

Antoinettka měla být oba dva dny ve třídě šampionů sama a tak jsem (snad) nemusela být příliš nervózni. (Popravdě jsem věřila, že získáme poslední dva slovenské CACy z druhé sezóny, potřebné k dokončení slovenského šampionátu.)

Zanedlouho již následovala krátká přehlídka osmi zúčastněných chrtíků, pod vedením pana rozhodčího OLEGA FINTORY (SK). Ten nám naše plány na první výstavní den nepřekazil a ke třetímu CAC přidal také res. CACIB. No a my jsme byli rádi, že se z nepříliš pěkného prostředí haly F, můžeme odebrat a užt si trochu více Nitry <3.

(CACIB a následný BOB putoval ke krásné modré fence Lavinii Lamii Quindici)

Druhý den nás nezklamal ani velice milý pan rozhodčí DUŠAN BARLÍK (SK), který tuto naši víkendovou laťku nastavil ještě o něco výš a k poslednímu CAC přidal ještě CACIB a nakonec také titul BOB. Již kolem jedné hodiny jsme se tak mohli radovat z našeho novopečeného "žampióna", jehož splnění bylo hlavním cílem této náročné cesty. Tentokrát jsme se však, k neštěstí zbytku rodiny, mohli odebrat maximálně do haly M, kde už se lidé srocovali kolem závěrečného kruhu. Následovaly hodiny čekání........

Nebýt účast v závěrečných soutěžích podmínkou pro obdržení poháru za získaný BOB, nejspíš bychom už dávno byli někde na trase Nitra-Hradec Králové. Nakonec jsem však byla ráda, že jsme počkali.

Ačkoliv se nám již ve skupině číslo deset uspět nepodařilo, ten kruh byl tak velkolepý, že jenom být v něm a předvést na tomto úžasném růžovém koberci v záři reflektorů svou nejmilejší a nejkrásnější Antoinettku, pro mě bylo obrovským zážitkem. A že jí to tam slušelo! Do užšího výběru nás pan Barlík sice nevybral, ale s velice milým výrazem ve tváři nám potřásl rukou a poděkoval za účast. Nakonec jsme přeci jen spokojeně vyráželi na čtyřhodinovou cestu k domovu, těžší o jeden pohár BOB a nového šampiona.

(Kdych měla psát o tom jak jsem závěrečné soutěže, kvůli kterým jsme se zde až do večerních hodin neradi zdržovali, málem nestihla, protože se mi nedařilo přiměť holky k tomu aby se vyčůraly, už by to byl moc dlouhý článek, který by se Vám nechtělo číst. Musím ale říct, že mi tento úsměvný zážitek zajistil značně zvýšenou hladinu adrenalinu :D)

A poznatky z výletu?

Slovenské dálnice jsou mnohem lepší než ty naše. Nitra je velice krásné město s nádherným historickým centrem. Hala F je odpudivá. Naše chrtí holky rádi jezdí v kočárku po nákupních centrech. Nastoupení do závěrečného kruhu na DOSLOVA poslední chvíli mi nestresuje psa. Slovenské výstavy mají velkolepé závěrečné soutěže. Slovenští organizátoři jako první přišli na to, že je časově výhodnější udělat stupně vítězu mimo závěrečný kruh. Příště raději pokoj v přízemí.