Cesta na západ
z deníku cestovatele...
Cestou na západ myslím celý náš bláznivý nápad vydat se do 1020 km vzdáleného městečka Kuitaart na jihu Holandska, za účelem psích námluv. Celé to však začalo už dávno, v podstatě se dá říct pořízením Antoinettky, která byla od malička tak krásná a výjimečná, což po celé tři další roky potvrzovala svými výsledky na výstavách, že by byl hřích nenajít pro ni také výjimečného ženicha. Pocit, že se to povedlo se dostavil krátce po tom, co jsem na internetu objevila jeho fotku a majitelé souhlasili s nakrytím.
plánování cesty..
Abych byla upřímná, na plánování cesty moc času nebylo. Na přelom ledna a února totiž připadalo moje zkouškové období a tak farmakologie byla po dlouhou dobu hlavní náplní mých dní. Po úspěšném zdolání této nelehké zkoušky se však začly dít věci. Dvoudenní náročné DuoCACIB Brno završil začátek Antoinettčina hárání. Během čekání na vhodné dny k provedení orientačních testů, jsem musela zvládnout ještě jednu zkoušku a alespoň pár restů, které se mi během učení nahromadily. Naplánované bylo jen to, že do Holandska se mnou pojede moje kamarádka Jana a uděláme si tak několikadenní výlet do dosud nepoznaných krajin. Antoinettce jsme také museli pořídit novou bundičku, aby byla na takovou cestu připravená a měla něco teplého a pohodlného na sebe (v červené bundičce, ve které jsme Antoinettce přezdívali Karkulka, ji můžete vidět téměř na všech přiložených fotkách :)
Když jsme na poslední chvíli řešily ubytování, rozhodly jsme se, že bude lepší zůstat po celé 4 dny v Belgii, konkrétně v Antverpách, odkud je to do Holandska asi půlhodinka cesty. Azyl nám po celou dobu poskytoval obyčejný hotel Le Sud, který měl však vše, co jsme potřebovaly - postel, koupelnu, funkční topení a televizi, přepečlivělou pokojskou, která nám neúnavně každý den měnila povlečení a také relativně dobrou polohu nedaleko centra města s parkováním před hotelem. Ale to bych předbíhala. Čekalo nás 12 hodin cesty, kus po České republice a pak přes celé německo a cíp Holandska do Belgie.
Na cestu jsme vyrazily kolem čtvrté hodiny ranní, cesta do Prahy i průjezd Prahou tak byl zřejmě příjemnější. Nevím, proč jsme si však celou cestu myslely, že jedeme k moři za teplem. Poměrně nás pak totiž zaskočilo, když několik kilometrů před Holandskem začalo sněžit, místy padaly kroupy a stromy kolem dálnice byly ojíněné.
Jen co jsme však přejeli Holandské hranice, jako když utne, mraky se rozestoupily a vysvitlo sluníčko. Tepla jsme se však nedočkali po celou dobu našeho pobytu. Naopak, mrazy ve kterých jsme chodili po památkách byly často hodně kruté :) Antoinettka však byla velice šikovná a ve své nové bundičce si to trpělivě vykračovala Antverpskými a Bruselskými uličkami.
den po dni..
Den 1.- Antwerpy
do Antwerp jsme dorazili v pondělí 15. 3. odpoledne. Bylo kolem čtvrté hodiny odpolední a tak jsme neváhaly a vydaly se na malou obchůzku do města. Naší pozornosti neuniklo především množství cyklistických kol všude kolem nás. Snad každý tu jezdí na kole a my brzo pochopily proč, doprava je tu naprosto šílená! Zvláště v době kdy lidé jezdí z práce. Průjezd městem se pak natáhne třeba i na hodinu (a to Antverpy nejsou nijak velké). Přímo z centra Antverp se pak můžete napojit na dálnici(pokud ovšem ono napojení najdete,což byl někdy nadlidský úkol, zvláště se starými mapami v navigaci) a zamířit do sousedních měst či právě do Holandska. První den
Byl však spíše ve znamení kratší procházky a odpočinku po cestě. Už zde jsme ale mohly tušit, že Antverpy jsou velice zvláštním městem, plným umění, designu, luxusních boutiků a malých obchodníků.
Den 2. - Antwerpy - podrobně
Na druhý den jsme měly naplánovanou zevrubnou prohlídku města. Vzhledem k délce cesty jsme chtěly 4 dny, které jsme měly, využít pořádně a tak jsme se vydaly do informačního centra, kde nám byla svěřena mapka a zásobily jsme se také prospekty o Antverpách. Akce se zde nekonaly žádné, pár pamětihodností k vidění tu však bylo. Navštívily jsme vlakovou stanici - central station, nedaleko které jsme se posilnily předraženým cheesburgrem za 2, 06 Euro, za statečnost mohla kousek ochutnat poprvé i Antoinettka. Prošly jsme také celé historické centrum, nápadně připomínající Bradavice z Harryho Pottra a pořídily pár fotografií. Ve skutečnosti naše pamětová karta již po druhém dni připomínala kartu Japonce po 14 dnech na cestách, ale měly jsme tak pocit, že jsme ostřílené cestovatelky :)
Krytí
Na konci druhého dne nás čekalo krytí. Plápolal v nás malý plamínek nejistoty a nervozity.. Nevěděly jsme, co nás čeká, jak se krytí povede, jací budou majitelé....Holandská stanice Fiefoerniek´s je stanice s velkým jménem a velkou tradicí, její majitelé Sandra a Lucien se chovem chrtíků zabívají už od roku 1986. Jsou to celosvětově známí a uznávaní chovatelé, kteří svou prací stojí za narozením velkých hvězd ve světě italských chrtíků. K chovu přistupují s velkou rozvahou a velice zodpovědně a výjimeční jsou i svou chovatelskou politikou. Byla jsem tedy zvědavá, jací jsou ve skutečnosti. Cesta do malé holandské vesničky Kuitaart sice podle map měla trvat 30 minut, i tak jsme ale vyrazily s tříhodinovým předstihem s tím, že se stavíme pro benzín a pro pár věcí v obchodním domě. Nikdo nás ale nevaroval, že dopravní špička je zde opravdu velice limitujícím faktorem a že nakonec budeme rádi, že stihneme natankovat a v domluveném čase být na místě. Z 30 minut se tedy nakonec vyklubaly 2 a půl hodiny :D
Uvítali nás velice milí lidé. Od Luciena jsme dostaly pusu na obě tváře a Sandra byla také velice přátelská. To že jsme v domě milovníků chrtů bylo patrné ze všeho kolem nás - sošky, obrazy, fotky, plšové figurky, to vše ve tvaru chrtíků bylo rozprostřeno všude po místnosti. Po krátkém uvítání už Lucien pod paží držel černého statného psa, čtečkou mi načetl jeho čip aby mi ukázal, že je to opravdu ten, kterého jsem si vybrala a šlo se na věc. Dolf, jak psovi s rodným jménem Franki Feels Groovy, přezdívají, jako zkušený samec hned věděl, co je jeho úkolem. A zhostil se ho perfektně :) Po asi půlhodinovém svázaní obou "partnerů" jsme si ještě s chovateli krátce popovídali, pomazlili štěňátka, která tam zrovna měli a znaveni jeli zpět do Antverp.
Den 3. - Brusel
Třetí den jsme si vymezili na celodenní výlet do Bruselu, který je po dálnici asi hodinku cesty od Antverp. Měli jsme v plánu zaparkovat někde poblíž centra a vydat se na obchůzku hlavních pamětihodností. Vrcholem měl být věhlasný čurající chlapeček, zde zvaný "Maneken pis". Zaparkovat se nám nakonec podařilo v, podle všeho již bývalém, obchodním domě neboť jsme nějaký ten obchod jen marně hledaly a dál jsme pokračovaly po svých. Prošly jsme hlavní nákupní třídu, srdíčky vyzdobenou ještě od svátku Sv. Valentýna, udělaly malou neplánovanou zastávku v Primarku a přes změt uliček plných kaváren a obchůdků s belgickou čokoládou jsme se nakonec dostaly k hlavnímu symbolu Bruselu. Co jsme našli bylo zklamáním :D Hlouček lidí,
Den 4. - Antverpy potřetí, návštěva přístavu, odpočinek a krytí!
Hlavním úkolem posledního dne našeho výletu, bylo zopakovat krytí a načerpat energie na cestu k domovu. I přes to jsme se ale nemohly smířit s tím, že bychom nestihly navštívit hlavní dominantu Antverp - Antverpský přístav, který je největším přístavem v Evropě a 5. největším na světě! A tak jsme se přes špatné počasí nakonec odhodlaly a vydaly se vstříc dalším zážitkům. Nakonec nám však příliš nepřála nařízení budovy, z jejíž posledního patra je prý úžasný výhled na celý přístav a Antverpy, která nepovolovala vstup psů. Budovu jsme tedy alespoň třikrát obešly, vyfotily ze všech stran a vydaly se znovu do Holandska. Druhé krytí proběhlo snad ještě lépe než to první. A po krátkém posezení jsme se rozloučili s tím, že doufáme, že krytí bude úspěšné a nesetkáme se tedy dříve než na nějaké výstavě.
především japonské národnosti, se tlačil kolem jakési fontány, na jejíž vrcholu stála malá, malinkatá socha chlapečka. Ke všemu byl oblečený v nějakých novinách. Až zpětně jsme z internetu zjistily, že pro tuto malou sochu existuje několik desítek různých "outfitů" , čím se však řídí jeho převlékání jsme už nezjistily.
Cesta zpět byla, jak už cesty k domovu bývají, kratší a rychlejší. Neměly jsme chuť se již kdekoliv zdržovat a spěchaly domů. Výlet jsme si celkově moc užily i přes to, že teplota za celý pobyt nepřesáhla 5°C a tak jsme chodily nabalené v bundách s omrzlými tvářemi. Občas to bylo opravdu náročné, zvláště když jsme se musely střídat v nošení psa, protože jsme tu naši karkulku nechtěly přetěžovat, ale stálo to za to! Zvláště když jsme se teď, po 25 dnech od naší cesty dozvěděli, že čekáme štěňátka!!!!!!