Chrtí dovolená na jihu Moravy

Čekal nás krásný výlet do jihomoravské Lednice, kam jsme se vydali v dodstatečně početném týmu. Kromě mých dvou holek, jsme s sebou měli také tři naše štěňátka a mužnou část výpravy hrdě zastávali náš Archibaldek a Anetčin Harry na Klínkách alias Vinci.

Ano, počítáte správně, na jednom hotelovém pokoji jsme měly být ubytované tři holky a spolu s námi také našich 7 psů. Zázemí nám poskytl nejmenovaný penzion, kde cena ubytování jednoho psa na jednu noc měla činit 100 Kč. Nebudeme si nic nalhávat, částka 700 Kč za noc za všechny naše psy, se nám platit nechtěla. A tak jsme se rozhodly, že budeme dělat, jako by žádní psi neexistovali. Bylo jasné, že to naši dovolenou maličko zkomplikuje...ale to bych předbíhala.

Největší část smečky jsem měla dodat já neboť krom holek, jsem doma stále opečovávala tři krásná 11týdenní štěňátka a jak se říká "Když už, tak už", rozhodla jsem se je přibalit s sebou. Přeci jen to pro ně bude výborná socializace. Sranda však nastala dřív než jsem čekala, a sice hned poté co jsem vynesla všechny sbalené věci ven s tím, že teď už jen zbývá, naskládat je do auta. Čelo se mi orosilo po představě, že po cestě musím nabrat další dva lidi. Tašek bylo poněkud více. A co tašek! Připravená byla také ohrádka, kočárek, extra přepravka pro štěňata a další věci, které následně silou vůle putovaly do třídvéřové Hondy Civic.

Poté, co jsem na vlakovém nádráží v Hradci Králové v pátek dopoledne vyzvedla Péťu s Archibaldem, následovalo asi půl hodinové vítání, zakončené vítězoslavným šoupnutím Archibalda do klece, kde už na něj čekaly spáry Juditčiny a Antoinettčiny. Ani hodinový skluz nám nebránil v tom, věnovat další půlhodinu pečlivému zveřejnění těch dosavadně nejdůležitějších událostí na Snapchat. Konečně se mohlo jet! Trasa byla jasná, do Brna pro Anet s Harrym a pak už směr Lednice!

Ve dvou to šlo, kufr putoval pod přepravku s miminama, která se tím pádem ocitla ve výšce, odkud na nás mohla shlížet z ptačí perspektivy, a Peta jakožto informátorka a, nyní již zkušená, navigátorka zaujala místo spolujezdce. Stále ale zbývalo nabrat další dva pasažéry v Brně. Po krátké pauze na tamějším parkovišti, vyvenčení a občerstvení již přítomných chrtíků, jsme konečně přivítali i poslední článek výpravy. Anet s Harrym si to vykračovali přímo k nám, a budete se divit, nesli si také jednu tašku. Černý petr padl na Petu, která si odevzdaně odklopila sedadlo a škvírkou prolezla do zadní části paluby Hondy, kde se uvelebila někde mezi klecí s psíma dospělákama a přepravkou se štěňaty. S hlavou v úhlu 60stupňů a 33 minut a nohama, v kolenním kloubu pod úhlem 30 stupňů v rovině

horizontální, pohodlně cestovala až do hodinu vzdálené Lednice. Aby toho neměla málo, na klín samozřejmě dostala pár tašek a nákupní košík.

Vítězoslavně jsme dorazily k vybranému penzionu, kde se nám také podařilo zaparkovat. Los padl na mě a tak jsem vybrala občanské průkazy a statečně se vydala vstříc recepci, zatímco zbytek výpravy trpělivě čekal v autě. Registrace proběhla bez obtíží. S úsměvem na tváři mě na recepci penzionu přivítala blonďatá recepční a já, také s úsměvem, ale možná poněkud nervózně křečovitým (odpovídajícím myšlenkám typu "rychle, nebo se mi ta mrtvola v autě rozloží" ) jsem se snažila uspíšit veškeré formality kolem. Otázka, zda-li mám s sebou nějaké psy, nepadla a tak už jí strkám kreditní kartu s cílem uhradit jeden třílůžkový pokoj na tři noci. Povedlo se, načež mi slečna podává klíč od pokoje číslo 6 v prvním patře nad recepcí.

Uff..teď už jen přemístit všech sedm psů do pokoje číslo 6 NAD RECEPCÍ, aniž by to někdo zaznamenal. A tak následovala půlhodinová šaráda s přenášením všeho možného vybavení k zajištění chodu sedmi psů, včetně tří štěňat, na 4 dny. Mezi hromadami dek, pelechů, přepravek a tašek s miskami, hračkami, čtyřmi typy žrádla, oblečky a dalším postupně, jeden po druhém, putovali také naši psi. Úplně nakonec do pokoje číslo 6 dokodrcal také malý kufírek s potřebami pro nás ostatní. S tímto nepoměrem jsme se vlastně tak nějak potýkaly celou dovolenou, každý ze sedmi přítomných psů, měl například k dispozici 3 druhy misek, kdežto my jsme si snídaňovou roládu "krájely" víčkem od vaničky s pomazánkovým máslem. Psi však vypadali spokojeně a to bychom nebyly správné "mamky" kdybychom tím pádem nebyly spokojené také.

No a teď k tomu, proč jsme se do, poměrně daleké, Lednice vlastně vydaly. Každoročně touto dobou, je zde totiž Klubem chovatelů dostihových chrtů pořádán tréninkový týden, který je zahájen a zakončen závodem. A tak jsme se rozhodly, že se zúčastníme jeho druhé poloviny, vyzkoušíme s chrtidly běhání, podnikneme pár výletů a šťastně strávíme pár dní, coby členky jedné chrtí smečky (psi hold byli v převaze).

První večer jsme úspěšné přistání v Lednici symbolicky oslavily dobrým moravským vínem a ke spánku se uložily s napětím, jak bude noc se sedmi chrtíky probíhat. Pokoj měl ale prakticky oddělenou chodbu s dlažbou, kam jsem neváhala ubytovat přítomná miminka a s pocitem úlevy, že tam snad nic nezničí, jsem usnula. Chrt mi nakonec nezbyl žádný, neboť moje holky dle očekávání využily možnosti

vyzkoušení cizího tepla a jaly se okupovat postel jinou. V průběhu noci však takových výměn proběhlo více a lhala bych kdybych řekla, že ani já jsem na chvíli nebyla poctěna nějakou tou chrtí návštěvou, ráno jsme však s údivem našly všech 5 psů spokojeně oddechujících v Anetčině posteli - že by dobrá energie? Moje ráno však nastalo o něco dříve, a to asi ve 3 hodiny v noci, kdy jsem se chtě nechtě musela chopit úklidového náčiní a vytřít zatopenou chodbu, což mě přesvědčilo k rozhozdnutí, že příští noc budou spát štěňátka s námi. (Jak to dopadlo viz foto vlevo)

Druhý den ráno jsme všechny psy postupně, v pětiminutových intervalech, převedly ven abychom je vyvenčily a následně se mohly vydat na výlet do zámeckého parku. Kočárek posloužil jako přepravník štěňátek a velcí museli pěkně po svých. A že si to užívali! Lidi kolem nás ovšem také a tak nás během hodinové obchůzky zámku se selfie tyčí zastavilo minimálně deset skupinek výletníků, z nichž minimálně 3 japonské. Majitelé chrtů si dovedou představit, co následovalo. Jedna početnější Japonská skupinka nás dokonce obestoupila se svými fotoaparáty a ze všech stran k nám namířila své objektivy, načež chrlící se zvuky spouští daly vzniku středně dlouhé symponii. Občas to zkrátka vypadalo, jako že se v lednickém parku zjevil Michael Jackson, Amy Winehouse a Heat Ledger dohromady. Pátek měl ale tu výhodu, že na procházce kolem jezera jsme pak byly téměř samy a chrtíkům jsme tak mohly dopřát alespoň trochu volnosti. Znavené jsme pak zakotvily v nedaleké hospůdce a vychutnávaly si krom oběda také dojmy z první poloviny druhého dne naší dovolené. Večer nás totiž čekal trénink.

Co se týče zážitků běžeckých, zde to trochu zkrátím. Tréninků jsme se účastnili dvou - v pátek večer a v sobotu ráno a výsledkem bylo, že Archibaldek běžel a uběhl svou první rovinku, načež potom také první zatáčku a stejně tak Harry, což nám udělalo obrovskou radost. Kdežto po nasazení mých holek jsem rovinek uběhla víc já, než ony. Ale vzhledem k tomu, že pohybu není nikdy dost, pokládám tuto akci za úspěšnou.

Mohla bych psát ještě hodiny a hodiny o tom, jak jsme v bouřce zůstaly i se psy uvězněné v autě, ovšem naštěstí s Pálavou, která dala, mimo jiné, vzniku kvalitní foto a

videodokumentaci nebo třeba o zoufalém shánění jídla v době kdy většina restaurací měla zavřeno, načež jsme skončily v restauraci s opravdu hodně "živou" hudbou, o nedělních dostizích nebo o vyklízení pokoje aby vypadal tak, jakoby tam nikdy žádní psi ani nevkročili.

Sečteno a podtrženo by se však tyto 4 dny daly shrnout jako parádní setkání s přáteli, super vyžití pro chrtí třeštidla, výborné víno od zdejších vinařů a jídlo od zdejších kuchařů a zrod minimálně dvou běžeckých hvězd (Archiablald a Harry), které to nevzdaly a běžely si ulovit svou kůžičku.

A teď by byla potřeba nějaká ta dovolená!