DUO CACIB Brno 6.-7. 2.

February 10, 2016

 

ANEB VÍKEND PLNÝ ZÁŽITKŮ A PŘEKVAPENÍ. 

 

První únorový víkend měl být pro nás- mě, moje holky, našeho odchovanečka Archibaldka a jeho majitelku Péťu, opět výstavním. Do poslední chvíle byla však jeho realizace v ohrožení a to nejenom kvůli mému právě probíhajícímu zkouškovému období. O to větší radost a nadšení však nastalo v pátek dopoledne, kdy jsem úspěšně složila zkoušku z farmakologie a ve stejnou chvíli mi přišla zpráva, že Péťa s Archibaldem jsou už na na cestě k nám. Vše se se vyvíjelo jak nejlíp mohlo a my se mohly těšit se na společně strávený víkend ve znamení, psů, přátel, dámské jízdy a trochu toho výstavního adrenalinu.

 

Když jsem si Péťu s Árčím v pátek přivezla domů, nastala změť psích tělíček a dlouhých chrtích nožiček. Antoinettka měla ten den narozeniny a tak jsme ji připravily narozeninový dortík z rýže, masa a pamlsků. My s Péťou jsme slavily po svém - pivo a smažené kuřecí řízky :D Večer jsme zažívaly krušné chvíle. Pod náporem únavy jakožto výsledku měsíčního nepřetržitého studia plného stresu a bezesných nocí, jsme museli sbalit vše potřebné pro nás a tři chrty na celý víkend. Kolem jedenácté večer bylo konečně dobojováno (včetně opravy rozbitého stěrače elektrikářskou páskou, neboť jsme musela reagovat na slova mého táty, že bez stěrače nikam jet nemůžeme) a následoval vysněný spánek, v mém případě o něco kvalitnější než ten Pétin (ta musela průběžně vstávat a krotit Archibalda, který v otevřeném prostoru kuchyně spojené s obývákem pořád něco vymýšlel - příště je musím dát do uzavřené místnosti). 

 

V pět ráno už jsme byly na nohách a po šesté vyrážely směr Brno!

 

Až na pár Pétiných ne příliš vydařených pokusů převzít do svých rukou navigaci a následného zbloudění z cesty, jsme do Brna dorazily bez problémů. S velkou radostí že jsme našly místo, kde nemusíme platit, jsme zaparkovaly, rychle poskládaly kočárek, pobraly vše potřebné a spěchaly k hale P. Počáteční radost nás ale rychle přešla, když jsme s kočárkem plným chrtů (tentokrát 3 kusy), s rybářskými křesílky na ramenou a taškami s tím nejnutnějším (včetně pixly plné řízků, krájeného chleba, apod.) musely projít několik kilometrů přes celé výstaviště. Zpocené jsme dorazily ke kruhu a při zjištění, že už není času nazbyt jsme se rychle pozdravily s našimi přáteli, a utíkaly trénovat do kruhu. Domluveno bylo, že Archibalda tentokrát, vzhledem k minulému neúspěchu, předvedu já a tak jsem si na to vzala nové červené šaty s pocitem, že víc už pro Árčího úspěch udělat nemůžu.    

 

Archibald mě překvapil, v kruhu docela stál když měl stát a šel když měl jít. Vyšvihnul dokonce ladnou šviháckou chůzi a dokonce i stoleček zvládl lépe než jsem čekala. Posouzení se mu dostalo rovnou od zahraniční rozhodčí Heikkinen Lehkonen P. z Finska. Že mi nerozumí jsem ocenila zejména ve chvíli, kdy jsem pro hladký průběh zevrubné prohlídky Árčího tělíčka vyslovila Péťou nacvičeného povel: "Árčí, koule".  K pejskům však přistupovala s citem a i to možná pomohlo k tomu, že to Archibalda tolik nerozhodilo a i po sesazení ze stolku se dokázal soustředit. Když však při diktování posudku zmínila slovní spojení "very good" (v překladu "velmi dobrý"), což se v tu chvíli nedalo chápat jinak, než že má ten náš smolař zase známku VD, podívala jsem se na Péťu s výrazem, který říkal: "Dnes z toho nic nebude". V kruhu však zbývali ještě tři další mladí psi k posouzení a tak jsme vyčkávali na předvedení závěrečného kolečka. "Tréninkově si ho odběhnem a můžeme jít" řekla jsem si. Jaké to překvapení, když nás paní rozhodčí ponechala na pozici první (v té jsme dle abecedního pořadí začínali) a povyměňovala pouze místa za námi! Následně mi jedním vztyčeným prstem naznačila, že máme místo první a podala mi ruku. Nevěřícně se řadím na stupně vítězů k cedulce s číslem 1. (V tu chvíli také vznikla jedinečná památeční fotografie mě s Archibaldem, na které vypadám jako hlavní účinkující vánoční besídky prvního stupně základní školy - foto níže). Pak už jen beru Archibaldíka a vítězoslavně ho nesu paničce, která je snad ještě překvapenější než já.

 

Po výstavě jsme měly předběžně domluvenou návštěvu u naší holčičky Alfonsínky (Arčího ségry), která v Brně bydlí. S Boží pomocí jsme, přes všechny snahy Péti svést nás z cesty, k jejich domku přeci jen dorazily. Chrtíky jsme vypustily na velké zahradě a ti si užívali že si můžou zablbnout se sobě rovnými. Alfonsínka nám pyšně ukazovala co vše je její a protože byla právě na konci svého prvního hárání, mohl také Árčí okusit vůni hárající feny. Když už to vypadalo, že u vůně to nezůstane, popadly jsme všechny, po náročném dni znavené, chrty a vydaly se směrem do hostelu, kde jsme měly přenocovat.

 

 

Ubytování to bylo obyčejné ale velice příjemné, mělo totiž postel a to bylo vše co jsme v tu chvíli potřebovaly. I tak jsme ale nechtěly zahodit načatý večer a tak jsme si daly vínko a povídaly o psích i nepsích záležitostech. Anetka, která se k nám přidala krátce po výstavě, mimojiné specialistka na psí výchovu, nás obeznamovala se zákoutími psí psychiky a naučila mě pár pohybových prvků pro lepší efektivitu mnou užívaných povelů. Vyčerpané a plné dojmů jsme usnuly krátce po půlnoci a všichni (kupodivu i Archibald) jsme spali až do rána. 

 

Druhý den jsme na výstaviště tolik nespěchaly. Chrtíci byli na programu až od půl jedenácté. Bohužel se pak již nenaskytla možnost potrénovat v kruhu a tak jsme trnuly hrůzou jak se s tím Archibald popere. Všechna dřína opět padla na má bedra a já s hrůzou sledovala jakým stylem paní rozhodčí posuzuje a že pes musí stát po celou dobu nehybně na stolku. Bylo mi jasné že tohle nezvládneme ani kdyby se ze mě stal zaklínač psů. I tak jsem ale dělala co jsem mohla a z původní známky VD, kterou paní rozhodčí měla zapsanou po prvotním předvedení, jsme to nějakým zázrakem vytáhli na Výborný 2! Druhé místo ze  čtyř mladých chrtíků bylo opět neuvěřitelné. A nemohly jsme se neradovat. Víkend to však byl náročný a tak jsme se krátce poté rozjely směrem ke svým domovům. 

 

Podtrženo sečteno - prožily jsme víkend plný překvapení, úspěchů, přátel a setkání na který se jen tak nezapomene!

 

A výsledek? Archibaldo Piccolo Bandito udělal první krůček k tomu stát se Českým Junior Šampionem! 

 

 

Doplnění:

V sobotu se za námi na výstaviště přijela podívat i Míša s Antoinettky bráchou Amadeusem. Přijeli rovnou z agility tréninku a oba sourozenci se tak setkali po necelých dvou letech. Jsem si jistá, že Antoinettka svého velkého bráchu poznala. Je z něj opravdu kus chlapa, ale fešák! Moc rádi jsme je viděli a těšíme se na další setkání :) 

Antoinettka a Amadeus - sourozenci vrhu A stanice Il segreto dell´amore 

 

 

 ©ZG

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Please reload

a

Články

Vrh G je na světě!

August 12, 2019

1/10
Please reload

Další příspěvky..
Please reload

© by zooza, proudly created with wix.com

 

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now