Juditka je naše "prvotinka". Pořídili jsme si ji zanedlouho po ztrátě naší první fenky, aby tak nějak vyplnila prázdné místo, zalepila tu obrovskou ránu a znovu rozzářila naše, pro nás tenkrát hodně šedé, dny.  Všem nám tehdy bylo jasné, že potřebujeme štěňátko. Juditku jsem našla přes inzerát. Slečna, co jí dostala jako dárek od svého přítele, ji nechtěla. Vztahem ke zvířátkům zrovna neoplývala a Juditku měla zavřenou kdesi v kumbále...asi si dovedete představit, jak na to takové chrtí miminko reagovalo... ta brečela a brečela. Vpodstatě jsme ji od tamtud vysvobodili. Když jsem si ji potom přivezla domů a večer si ji vzala do postele, tiskla se mi k obličeji víc a víc a pořád jí to nestačilo. Nakonec se mi omotala kolem krku a spokojeně usnula. Byl to jeden z mých nejsilnějších zážitků s italáčkem. 

 

Juditčina povaha je krásně osobitá. Už od mala miluje aportování, a to všeho....balonků, plyšáků, gumových hraček, špuntů od vína...pořád nám něco podstrkuje abychom jí házeli. To je také důvod proč bychom s ní chtěli zkusit běhání. 

Další zvláštnosti je její láska k cestování. Vždy když se někam chystáme, pozná to a obsadí si místo pokud možno co nejblíže ke dveřím, kde se uvelebí mezi zavazadly, abychom ji nějakým nedopatřením nezapomněli doma. To abyste pochopili, proč Juditka, ačkoliv nesoutěží, nechybí na žádné výstavě. Nehledě na to, že po příjezdu na hotel nadšeně skáče po pokoji a s blaženým výrazem ve tváři se válí v peřinách.